Jdi na obsah Jdi na menu
 

Nebezpečná znamení: Rodiny řítící se do nesnází

19. 8. 2014

V dnešní společnosti je zjevně něco v nepořádku.

Z jakýchsi důvodů se mnoha rodičům nedaří utvářet charakter svých dětí.

 

Děti v nesnázích

Na pracovišti i ve své čtvrti vidíme mladé lidi, kterým je přes dvacet let a jsou nezralí a nerozhodní, poddajní a nezodpovědní, rozpačití ohledně vlastní bytosti i budoucnosti. Mohou být technicky zdatní v nějakém oboru a udrží si slušně placenou práci, ale jejich osobní život a manželství jsou v troskách. Zdá se, že svým chováním a názory tito mladí lidé trvale uvízli v etapě dospívání, v oné nebezpečné směsi schopností dospělého člověka a dětinské nezodpovědnosti. Někteří z nich jsou zmrzačeni nebo poškozeni užíváním návykových látek. Ale i když žijí bez drog, mnozí z nich považují svou práci za pouhý požitek z vlastního ega, nebo (což je postoj puberťáka) za dřinu podstoupenou kvůli „kapesnému“. Mnozí z nich žijí jako bezcitní narcisisté, pečují jen málo či vůbec o své rodiče nebo děti, pokud se vůbec rozhodnou nějaké mít. Udržují si, což je někdy až tragické, své chybné postoje a návyky z dětství. Z nějakého důvodu nikdy docela nedospěli. Je jasné, že mnoho takových mladých lidí bylo zraněno tím, že trávili dětství v nefunkčních rodinách: drogy a závislost na alkoholu, fyzické a sexuální zneužívání, beznadějná chudoba. Ale je zarážející, že dnes existuje tak velké procento mladých lidí s vážnými problémy, kteří pocházejí z normálních rodin. Zdá se, že v naší společnosti se stírá rozdíl mezi normálním a nefunk čním. Anebo jinak řečeno, jakási subtilní dysfunkce nahlodává velké množství typických středostavovských rodin.

 

Rostou, aniž by dozrávaly

Důsledky vidíme všude kolem nás. Děti dnes vyrůstají v zaneprázdněných rodinách, kde otec a matka žijí společně, život je pohodlný a fyzicky bezpečný, každý si užívá hojných potěšení úspěšného životního stylu. Přesto později v dospívání a rané dospělosti jejich životy pustoší alkohol a jiné drogy, bolestný a trvalý manželský nesoulad, dětinská nezodpovědnost, nedostatek ideálů, či dokonce životních cílů, bezcílnost a nestabilita v zaměstnání, bezohledná honba za rozkošemi, problémy se zákonem, nejasné pochybnosti o sobě samých a sebenenávist, dokonce i vraždy a sebevraždy. Co se to dnes děje v našich údajně normálních středostavovských rodinách, že jsou zodpovědné za takové problémy? Co se doma děje – nebo neděje –, že děti rostou, aniž by dozrávaly, že se z nich stávají dospělí postrádající dostatečnou soudnost, vůli a svědomí, aby si dokázali správně uspořádat život?

 

Dvě kategorie rodin

Podívejme se na problém z této stránky: Zdá se, že normální rodiny lze rozdělit do dvou kategorií. Jednu bychom mohli nazvat egocentrickou konzumní rodinou, v druhé kategorii budou rodiny, pro něž je utváření charakteru dětí sportem a dobrodružstvím. V egoistické rodině si rodiče vědomě nekladou za cíl utvářet charakter svých dětí. Rodinný život považují za piknik, pasivní zážitek, který jim má přinášet potěšení. Jejich děti později často čelí problémům. V rodině, která považuje výchovu za sport a dobrodružství, se rodiče naopak cílevědomě rozhodují, že budou

formovat charakter dětí, a pracují na tom řadu let. V důsledku toho se jejich rodinný život stává dobrodružstvím, které je vedeno jejich ideály, a jejich dětem se většinou daří velmi dobře. Proč tomu tak je?

 

Egoistická rodina

Podívejme se nejprve na egoistickou rodinu. V následujících kapitolách (knihy Compass: A Handbook on Parent Leadership) ji postavíme do kontrastu s rodinou, pro kterou je výchova jasně cíleným dobrodružstvím – kde se zdá, že si počínají správně, neboť rodiče i děti se řídí podle morálního kompasu a charakter je podle jejich názoru velmi důležitý pro život. Konzumní rodiče jsou egoističtí a lhostejní, nestarají se o posilování charakteru (tj. ctností) ani u sebe ani u svých dětí. Snaží se tedy, aby jejich rodinný život byl dlouhou řadou příjemných kratochvil. Život rodičů i dětí se točí kolem požitků, zábavy a legrace – kolem zdánlivě nekonečné řady sportovních utkání, velkého množství jídla a pití, televizních pořadů, počítačových her, fi lmů, hudby, večírků a nakupování. Zdá se, že nuda je pro konzumní rodinu nepřítelem, kterému se snaží za každou cenu vyhnout. Proto jsou děti v takových rodinách neustále zaneprázdněné, pořád se musí bavit. Pravidla rodičů v domácnosti, pokud vůbec nějaká existují, mají za cíl hlavně omezit škody: snížit rozmíšky a zmatek na minimum, snažit se, aby se děti nedostaly do problémů a aby nezničily byt.

 

Výchova spotřebitelů

V důsledku toho jsou děti v konzumních rodinách po celé dětství stále vychovávány jako spotřebitelé, nikoli jako lidé, kteří by měli něco vytvářet. Denně žijí jako sobečtí požitkáři a nakupující. Není divu, že mladí lidé z takovýchto rodin vidí život většinou jako hru a domnívají se, že mají celoživotní nárok na štěstí a zábavu. Práce (jak ji nejasně chápou) v dospělosti je určena výhradně k získávání „kapesného“ – pracujeme, abychom utráceli, vyrábíme, abychom konzumovali. Kdo jim může zazlívat takovouto životní perspektivu? Vždyť právě tohle zakoušeli ve své rodině, a jak jsme viděli, děti si utvářejí charakter především na základě osobního příkladu a opakované zkušenosti. Dřív nebo později se ovšem z každého pikniku stane nuda; lidé se tedy seberou a odejdou za lákavější kratochvílí. A totéž se děje v konzumní rodině, která připomíná piknik. Již na druhém stupni základní školy je děsivý počet egoistických dětí znuděných při dětské zábavě, a proto se dychtivě obracejí k novým

druhům mimořádně příjemných pocitů: k alkoholu, drogám, k erotické a stále násilnější rockové kultuře, vandalismu, bezohlednému řízení auta, příležitostnému sexu. Děti vychovávané k tomu, aby viděly život jako hru, budou považovat automobil za hračku, a je tudíž pravděpodobnější, že někoho zabijí nebo zmrzačí. Protože jejich život se soustředí na věci, budou mnohem spíše dávat přednost věcem před lidmi – zacházet s lidmi jako s věcmi, pouhými nástroji a hračkami, jež mohou použít nebo se jimi pobavit. S tím souvisí i to, že vidí sex jako hračku, báječnou formu odpočinku, a tak se oddávají promiskuitě, nezávazným „vztahům“, dochází k nechtěným těhotenstvím, potratům a rozpadu manželství. Rozhodně nepřeháním. Stává se to doslova každý den.

 

Nástin konzumní rodiny

Stojí za to podívat se blíže na typické vlastnosti konzumní rodiny. Níže uvádím náčrtek oněch nešťastných normálních domovů, kde jsou děti vychovávány tak, aby měly v budoucnu problémy. Podíváte- li se totiž na dětství mnoha problémových adolescentů a mladých dospělých, jak jsou popsáni výše, všimnete si, které rysy jejich rodinného života se znovu a znovu s nápadnou pravidelností opakují. Podívejme se nejprve na rodiče, potom na děti.

 

Rodiče řítící se do nesnází

Život  jako zábava

Konzumní rodiče vedou rozdělený život. V práci žijí jako lidé, kteří něco vytvářejí, ale doma jako konzumenti. Jejich dětem tudíž připadá, že rodiče pracují pouze proto, aby mohli konzumovat. Jejich domov, velice vzdálený od reálného světa zodpovědného dospělého člověka a etických mezilidských vztahů, je místem zaplněným přístroji určenými k zábavě, je prostorem věnovaným pohodlí, relaxaci a zábavám. Ale jejich děti vidí pouze tento svět příjemného potěšení – a to, co děti vidí, tomu také věří. Tato ulita, poskytující příjemný únik, děti zcela pohltí a utváří jejich zkušenosti se životem. Stává se prostředím, ve kterém si utvářejí své nejhlubší postoje a návyky, celý svůj pohled na život: „Život má být hlavně zábava.“

 

Soustředění jen na přítomnost

Egocentričtí konzumní rodiče, kteří se soustředí hlavně na současnost, jen zřídka uvažují o budoucnosti svých dětí – tedy o tom, jací muži a ženy z nich budou, až vyrostou. Jejich časový horizont je většinou dlouhý jen několik měsíců nebo pár let. Téměř nikdy si nepředstavují své děti jako dospělé muže a ženy ve věku mezi 20 a 30 lety, kteří mají zaměstnání a zodpovědnost za vlastní rodinu. Když však rodiče myslí na budoucnost svých dětí, pak přemýšlejí o jejich kariéře, ne o charakteru. Myslí na to, co jejich děti budou dělat, ne na to, jací budou.

 

Žádná výchova k dospělosti

Zdá se, že rodiče očekávají – nebo vlastně považují za naprostou samozřejmost – že jejich děti budou správně vyrůstat, pokud je budou stále pilně bavit a chránit je před vnějšími vlivy. Domnívají se, že zralá morálka, svědomí a zdravý úsudek se bude u jejich dětí postupně utvářet přirozeným způsobem a bez jakékoli pomoci. Stejně tak jako dozrávají tělesně. Když už rodiče přemýšlejí o charakteru, myslí si, že je to něco, co musí být u dětí udržováno, a nikoli vytvářeno zcela od nuly. Takoví rodiče sestupují na úroveň dětí, což by ostatně měli dělat všichni rodiče –, ale (a zde je problém) oni na této úrovni již zůstávají. Ve své vlastní oddanosti „bezproblémové“ existenci, doma po návratu z práce zanedbávají výchovu svých dětí a nevedou je k zodpovědnému myšlení a jednání. Dělají jen málo pro to, aby děti připravili na pozdější život, a nevedou je k zodpovědnosti. A opravdu se zdá, že jejich děti nemají

žádnou představu o tom, co je to „dospělost“ – kromě toho, co vidí ve fi lmech a v televizních pořadech. Rodiče zřejmě nemají ani potuchy o tom, že by měli konat, vyvíjet nějakou činnost, že by měli v mysli, srdci a vůli svých dětí provést nějakou změnu: že by měli posilovat svědomí a charakter svých dětí pro jejich vlastní dobro v životě.

 

Nebezpečné ústupky

Takovíto rodiče se snadno podvolují přáním a „pocitům“ svých dětí, i když si myslí, že je to možná chyba. Velmi často v rodinném životě umožňují to, s čím nesouhlasí. To znamená, že umožňují, aby dětské prosby a kňučení měly větší váhu než rodičovské obavy. Rodiče jsou motivováni úsměvy svých dětí, ne jejich skutečným blahem, a tak v mnoha případech ustoupí, aby zabránili konfliktům a „scénám“. Nevědomky tak tím, že ustupují, rodiče učí děti, že silné touhy, či dokonce rozmary mají běžně větší váhu než svědomitý úsudek. Takže děti nedokážou rozlišit mezi přáními a potřebami; pro takové děti se přání stává potřebou. Důsledkem toho jsou vodítkem pro jednání „pocity“, nikoli svědomí. (Co se tedy stane později, až budou děti čelit pokušení mimořádně příjemných pocitů, které jim mohou poskytnout drogy, alkohol nebo promiskuitní sex? Co je zadrží?)

 

Slabý otec

Otec je v domácnosti slabým morálním vzorem. Neučí vědomě a záměrně rozlišovat dobro od zla a nedělá nic, aby starší děti připravil na život mimo domov, a to zejména v morálních záležitostech. Vše, co se týká dětí, přenechává manželce. Dětem se jeví většinou jako laskavá, poněkud netečná osoba, téměř jako jejich starší sourozenec. V rodinném životě ho děti vidí zcela zabraného do jeho volnočasových aktivit (jako je sledování televize, sportovní hry) a drobných oprav. Vzhledem k tomu, že ho nikdy nevidí pracovat, nemají tušení, jak si vydělává na živobytí, nebo dokonce, co tento pojem znamená. Navíc zřídkakdy projevuje úctu a vděčnost své manželce –, a proto se i ona dětem jeví jako slabá osobnost.

 

Rutinní náboženský život

Rodiče jen minimálně praktikují náboženskou víru. I když rodina možná čas od času navštěvuje modlitebnu či kostel, nebo dokonce i pravidelně, činí tak jako bezmyšlenkovitou společenskou rutinu. Rodinný život zahrnuje jen málo modliteb, nebo dokonce vůbec žádnou, rodina se nemodlí před jídlem ani nikdy jindy. Takže děti nevidí své rodiče, že by projevovali odpovědnost vůči Bohu nebo nějakou silnou internalizovanou etiku. „Bůh“ je pro ně pouhé slovo (někdy spíše zaklení), není to pro ně osoba a rozhodně to není přítel. Dětem se tedy zdá, že rodiče nejsou nikomu nebo ničemu odpovědní, pouze neustále nabitému diáři.

 

Dospělý může cokoli

Rodiče se dívají na televizi, aniž by si vybírali vhodné pořady a umožňují doma „zábavu pro dospělé“. I když možná dětem víceméně omezují přístup k nevhodným pořadům, předávají doma intenzivní poselství: „Až dosáhnete patřičného věku, budete moci dělat cokoli.“ V důsledku toho dětem připadá, že rozpor mezi správným a špatným je pouze záležitostí věku: „Jestli to, co je špatné pro děti, je pro dospělé vhodné, tak počkejte, až mi bude čtrnáct!“

 

Děti řítící se do nesnází

Život jako konzum

Na první pohled většina dětí z konzumních rodin nevypadá, že by měla vážné problémy. Bývají veselé a dobře naladěné, příjemné a usmívají se, často jsou velmi aktivní – ale jen v činnostech, které je baví. Jsou zvyklé na příjemné pocity. Líbí se jim, když je lidé mají rádi, a vlastně očekávají, že je lidé budou mít rádi bez ohledu na to, co dělají. Jelikož jsou zvyklí jednat s dospělými (včetně svých rodičů) jako se sobě rovnými, vypadají, jako by naivně postrádaly uctivé a dobré mravy. Až na několik problémových výjimek, které se tu a tam objeví, se zdá, že jsou zcela bezstarostné. A opravdu většina z nich je bezstarostná. Prozatím.

 

Nízká tolerance k nepohodlí

Děti mají nízkou toleranci k nepohodlí, nebo dokonce k tomu, co je jim nepříjemné. Děsí je i mírná fyzická bolest, dokonce i její hrozba. Úspěšně žadoní a naříkají a tím se vyhýbají nepříjemným závazkům a „obtížím“ – plnění slibů a předchozích dohod, hodinám hudby, domácím úkolům, povinnostem v domácnosti, schůzkám, termínům.

Záleží hlavně na mně

Děti věří, že mohou dělat téměř cokoli, aby se zasmály. Pokud je a jejich vrstevníky pobaví šprýmy nebo zesměšňujíc  poznámky na úkor někoho jiného, lehkovážně se do nich pouštějí bez ohledu na to, komu tím ublíží. Myslí si, že mají nárok na zábavu, a proto práva a pocity druhých lidí musí jít stranou. Vlastně jim existence práv a pocitů druhých lidí téměř nikdy nepřijde na mysl. Jejich názor na život se od dětství nemění: „Záleží hlavně na mně!“ Děti mají nadbytek peněz, které mohou utrácet, a spoustu volného času. Bývá běžné, že jsou rozmazlovány sladkými nápoji, cukrovinkami a nezdravými potravinami. Stráví bezpočet hodin zcela ponořené do pocitů, které jim přinášejí elektronické přístroje (počítačové hry, televize, internet) či jiné druhy zábavy. Většinou mají možnost konzumovat, co chtějí, kdykoli chtějí, a také to tak dělají.

 

Nedostatek úcty k druhým

Děti vykazují malou nebo vůbec žádnou úctu k lidem mimo rodinu: k hostům, přátelům jejich rodičů, učitelům, prodavačům, starším osobám. Zřídka, pokud vůbec někdy, projevují dobré mravy na veřejnosti. Slova prosím a děkuji v jejich slovníku chybí. O narozeninách nebo svátcích se děti probírají hromadou dárků, ale zapomenou příbuzným napsat či říct „děkuji“ – a nevidí pro to žádný důvod. V některých případech mohou být děti na druhé lidi povrchně příjemné (pokud je to nic nestojí), ale jsou naprosto lhostejné k potřebám a zájmům druhých. Je ironické, že ač se rodiče snaží zajistit příjemný domov, děti k nim mají jen malou nebo vůbec žádnou úctu. Děti si o rodičích myslí, že jsou „hodní“, a přiznávají, že mají maminku a tatínka většinou „rády“. Ale nemají k rodičům úctu jako k silným osobnostem, které by chtěly napodobovat. Na otázku koho obdivují, odříkají dlouhý seznam hvězd zábavního průmyslu, zejména komiků a rockových hudebníků.

 

Absence vhodných vzorů

Děti nevědí téměř nic o minulosti svých rodičů a vůbec nic o prarodičích a dalších předcích. Nemají tudíž smysl pro rodinnou historii a morální kontinuitu, tedy, že jsou poslední v dlouhé řadě lidí, kteří se milovali, často se hrdinně navzájem bránili, vzájemně si sloužili a vydrželi spolu v časech dobrých i zlých. Děti nemají ve svém životě žádné hrdiny, žádné skutečné osoby nebo historické či literární postavy, které by překonávaly samy sebe ve službě druhým, při plnění povinností a uskutečňováním velkých činů. Při absenci hrdinů hodných napodobování děti obdivují a za vzor si kladou vulgární a potrhlé mediální „celebrity“ a imitují postavy z animovaných filmů. (Jak jednou prohlásil kdosi moudrý: „Když děti nemají hrdiny, budou napodobovat klauny.“) Dětem je jedno, že uvádějí rodinu do rozpaků. Často ani nechápou, co to znamená, protože nemají systém hodnot, který by jim umožnil pochopit, co je hanebné. Jsou netknuté jakýmkoli kultivovaným smyslem pro „rodinnou čest“. Pokud oděv dítěte a jeho chování na veřejnosti způsobuje, že se za ně rodiče stydí, je to už velmi špatné.

 

Útěk před problémy

Děti si stěžují a naříkají v situacích, kdy jim nelze pomoci: při špatném počasí, přijatelném zpoždění, fyzickém nepohodlí, mírně těžké pracovní zátěži, osobnostních rozdílech a podobně. Nejčastěji si stěžují na „nudu“. Vzhledem k tomu, že jejich životy doma nejsou řízeny, ale jejich rodiče se úzkostlivě zabývají nejrůznějšími detaily, jsou děti zvyklé, že jejich problémy řeší ustaraní dospělí. Na základě zkušeností zjistí, že pokud vydrží dostatečně dlouho, někdo nakonec zasáhne, aby jejich problémy zmizely. Tak se učí před problémy utíkat, a ne je řešit. Učí se vyhýbat nepohodlí, ne je vydržet.

 

Stále s davem

Děti nemají žádné vážné koníčky kromě sledování televize, počítačových her, surfování na internetu a poslechu hudby (většinou rytmického hluku). Zdá se, že jejich životy jsou zcela propojeny s elektronickými zařízeními a děti nevědí, co by si bez nich počaly. Jejich myšlení je ovládáno zábavní kulturou; v určitém smyslu v ni věří. Znají texty desítek písní a reklam, ale nevědí nic o Desateru přikázání. Děti (i ty starší a dospívající) mají sklon vytvářet si názory impulzivně nebo na základě neurčitých dojmů. Zřídka jsou nuceny spoléhat na důvody a faktické podklady pro svá rozhodnutí. Proto se často nechají zviklat lichotkami, citovou náklonností nebo nátlakem skupiny vrstevníků. Nedokážou rozpoznat prázdné žvanění – v reklamě, populární kultuře a politice – když se s ním setkají. Jdou stále s davem, kamkoli se pohne. Mají neurčitý pocit, že něco je „cool“, ale nedokážou vyjádřit proč.

 

Únik od povinností

Děti nikdy nekladou otázku „proč?“ – kromě situace, kdy chtějí vzdorovat pokynům od oprávněné autority. Jsou intelektuálně mdlé, dokonce netečné, projevují jen malý zájem o život mimo svět zahrnující rodinu, školu a hřiště. Ve škole takové děti mívají velice chabý pravopis a ledabylé písmo. To znamená, že je jejich práce nezajímá a opravy neberou vážně. Veškerá radost jim plyne ze zábavy poskytující únik od povinností, nikoli z dobře vykonané práce, dosaženého úspěchu, splnění povinností, služby druhým nebo z toho, že by dosáhly osobních cílů cílevědomým úsilím. Pokud úloha není „legrace“, nezajímají se o ni. Děti mají chabou představu o čase. Vzhledem k tomu, že téměř nikdy nemusí čekat na to, co chtějí, nebo si na to dokonce vydělat, mají nerealistická očekávání ohledně času potřebného k dokončení úkolu. Odhadují buď příliš mnoho, nebo příliš málo. V důsledku toho velké úkoly příliš dlouho odkládají nebo se jim malé úlohy jeví jako obrovské. Dokonce i starší děti ve věku žáků druhého stupně základních škol nemají prakticky žádnou představu o termínech nebo o soustavné práci v rámci časového horizontu, který by si samy stanovily. Zdá se, že děti se volně pohybují ve věčně přítomném nyní – a tento stav mysli u nich přetrvává až do puberty, a dokonce do rané dospělosti. Čas na střední a vysoké škole považují za jednu z posledních příležitostí, jak si užít života, ne za přípravu na něj. Promoce se jim na obzoru rýsuje jako dojemně smutná událost, protože se domnívají, že mají nejlepší část života za sebou, nikoli před sebou. To, co je čeká, je problém – „nepříjemnosti“ (jak říkají), které jim bude působit práce v reálném životě, odpovědné závazky, každodenní rutina, rozpočet a účty, dvoutýdenní dovolená, výrazně omezená svoboda a pokles jejich životní úrovně. Kdo by se na to těšil? Kdo to může vydržet? Proč dospívají?

 

Co dělat?

Jak již bylo řečeno, tento obraz rodiny řítící se do nesnází je pouhý náčrtek, nikoli vyčerpávající popis. Určitě existují rozdíly mezi rodinami, některé rodiny vykazují jen několik z těchto vlastností, ne úplně všechny. Co tedy mohou rodiče udělat, aby situaci zvrátili a ozdravili svůj rodinný život? Doporučujeme knihu Compass: A Handbook on Parent Leadership od Jamese B. Stensona, Scepter Publishers 2003 (dosud pouze v angličtině).

James B. Stenson http://www.parentleadership.com Přeložil Pavel Štička

Res Claritas MONITOR: (16/2014)