Drahovská Madona - lidová pověst
Drahov jest prastará vesnice na českém jihu poblíže Kardašovy Řečice a chrám Páně tamější, zasvěcený památce Nanebevzetí P Marie jest velice starý. Původ kostela zahalen jest v tajemnou pověst, jež se doposud udržuje. Když totiž v Zlukově, vesnici severozápadně od Drahova, počali kostel stavěti a kus nových základů kostela vystavěli, stalo se prý, že tentýž nově zbudovaný základ přes noc zázračně přenesen byl do Drahova na místo, kde nyní chrám Páně stojí.*) V knihách o zařízení far z dob věhlasného prvního arcibiskupa pražského Arnošta z Pardubic, zdělaných v roce 1359, uvádí se již farářem v Drahově Blažej, syn Mikulášův. Již za těch dob byla svatyně Marianská v Drahově poutním místem a lid z celého okolí utíkal se k milostné sošce Rodičky Boží Drahovské, u níž útěchy a pomoci nabýval. Když za panování Jana Lucemburského veliké sucho v krajině této panovalo a úžasné množství polních myší všelikou úrodu ohrožovalo, lid okolní tam spěchal a na matce Boží pomoci si vyprosil.**) Právě když zástupy lidu pobožnost svou v chrámě Drahovském konaly, objevil se blíže svatyně pramen, který za léčivý byl uznán a vodou vytryskující z něho mnoho chorých se uzdravilo. Ano tam, jak podání praví, zjevila se Drahovská Rodička Boží slepému dítku, jermuž pravila: „Vidíš mne, dítko mé ?“ - a chlapeček v tom prohlédl a viděl zářící sošku zázračné Matky Boží Drahovské. Na to byla v brzku vystavena u pramenu toho kaple, která se pak „U dobré vody“ stále zvala. Od té doby přicházelo tam více lidu o marianských svátcích a každou sobotu a vodu tu v lahvích jako lék domu si nosilo. Choří si ji zrakem oči vymývali a z nich mnozí byli uzdravováni.
Když Drahovský plebán (duchovní správce) již nemohl postačiti posluhovat sv. svátostmi přečetným poutníkům, koupil od Dobše z Mezimostí, seděním na Drahově za 105 kop platy na Drahově a Pleší, které 9 kop 15 grošů vynášely a dal je 2. máje 1405 kostelu Drahovskému připsati, aby z nich mohl býti vydržován oltářník (kaplan), který by na příště plebánu Drahovskému pomáhal.
Však lid netěšil se v krajině této stálému míru. Vypukly nepokoje husitské.
V těch dobách husité počali již katolíky utiskovat a Husité Táborští „Táboři“ zvaní doráželi zvláště u Soběslavě a Veselí nad Lužnicí na statky pánů z Rožmberka, kteří rozhodnými katolíky zůstali a s husity, nejvíce pak s Tábory, krvavé půtky vedly. Drobná pak šlechta a zemané z okolí Drahovského stali se husity.
Nejstrašnější pohroma pak stihla Drahov a jeho svatyni, když Adamité čili Mikulášenci od Příběnic přes Drahov na ostrov u Valu v řece Nežárce táhli.
Na Táboře děly se totiž stálé hovory a rozepře náboženské. I při sloužení mše sv. mešní roucha zavrhli, ano někteří ztřeštěnci jako Burian Straus, Petr Kaniš, pak Martin Houska tak daleko dospěli, že posluchače své naváděli, aby nazí jako Adam a Eva v ráji chodili.
Upírajíce jsoucnost Boží, tvrdili, že není Boha leda v lidech dobrých a že není ďábla leda v lidech zlých, knih a učení že netřeba, když dostačí dar ducha sv., že společnost jejich jest již v církvi očištěnou a proto že nezemřou, ale věčně žíti budou.
Poněvadž pak byli takto dle mínění svého navráceni původnímu stavu lidské neporušitelnosti a čistoty, čili v ten stav, ve kterém byli Adam a Eva v ráji, proto odvrhli od sebe i veškerý oděv a hověli všeliké zvůli a nevázanosti. Odtud zváni jsou Adamity čili naháči. Sekta jejich se tak rozšířila, že kolem Tábora hlavně v Klokotech se usadili a tam nejohavnější neřesti páchali. Když se to Žižka dozvěděl, dal r. 1421 na den sv. Jiří 75 osob této sekty i s jejich kněžími v Klokotech upáliti. Ostatní rozutekli se a zdržovali se v lesích na řece Lužnici u hradu Velkých a Malých Příběnic se ženami a dětmi v počtu 300 duší. Když ale i tam byli přepadeni a mnozí zajati a upáleni, utekli se tito Adamité přes Dráchov a Řípec do Drahova, kde strašně řádili. Postavili se kolem chrámu Páně Mariánského a tam nejohavnější mrzkosti páchajíce, svatyni zneuctili a vesnici celou vyplenili.
Tehdejší Drahovský plebán Jan, dozvěděv se, že naháči ke Drahovu se blíží, ukryl zázračnou sošku Matky Boží Drahovské na tajné místo, aby nebyla zneuctěna. Naháči chytivše plebána ve svatyni Mariánské, kde se před hlavním oltářem modlil, chtěli, aby jim vydal zázračnou sošku. Když tak učiniti nechtěl a pověděti se zdráhal, kam ji ukryl, vyvlékli jej před kostel, přivázali na větev mohutné lípy za krk, ruce mu roztáhli a přivázali k větvím a tak jej pověsili. Pod ním snesli dříví na hranici a zapálili - tak ubohý plebán Jan byl oběšen a spolu upálen.*) Kostru upáleného nechali na lípě houpati. Kostel vyloupili a plebánku zapálili.
Odtud táhli přes Vřesnou na ostrov v Nežárce u Valu, kdež se znova usadili. Běda bylo okolním městečkům a vesnicím. Ztrativše celý den v bezu
Šorce z Valu, panoše dobrého, jali na ten ostrov s sebů vzali potom jemu hlavu sťali, a do řeky vrhše, za nohu přivázali.
Rybník v lesích Valovských Pikhart zvaný ještě na ně památku udržel, neboť pozdější lid nazýval Adamity s českými bratry společným jménem „pikharti“.
Žižka konečně se proti těmto blouznivcům obrátil s velikým úsilím, přemohl je, do jednoho pobil a spálil a tak konec učinil jejich bohapustému řádění.
Po upálení Drahovského plebána Jana, který býval oltářníkem ve Velešíně, svatyně marianská v Drahově osiřela a páni na Drahově sídlící stali se husity.
*****
Od pradávna stávala ve Vřesné poustevna s kostelíkem Proměnění Páně. Poustevníci vzdělávali na výživu svou pole a luka „U Poustevníka“a „Za poustevníkem zvaná“; jim náležel též rybníček Poustevník zvaný. Tam žili ve své samotě sloužíce Bohu a v kostelíku vykonávajíce pobožnosti buďto sami aneb s lidem okolním, který velice poustevníkům zdejším důvěřoval.
Za těch dob, kdy Adamité divocí vtrhli přes Drahov na ostrov u Valu a tam se usadili, byl ve Vřesné poustevníkem Hodislav, bratr z Bechyňského kláštera, řádu minoritského. Poustevník tento byl od okolního lidu velice milován a ctěn. Byl mužem zbožným a v písmě svatém dosti zběhlým. Vyznal se také v zahradnictví a na svých polích pěstoval hojnost zeleniny, neboť kromě zeleniny, ryb a chleba, masa žádného nepoužíval. Byl též zběhlým v lékařství a býval volán k nemocným daleko široko v okolí. Když právě meškal u nemocného poustevníka u svaté Barbory, přepadli loupeživí Adamité jeho poustevnu Vřesenskou, vše zničili i kostelík zapálili. Hodislav dozvěděv se o tom, zůstal v poustevně u svaté Barbory, až Adamité byli zcela vyhubeni.
Vrátiv se pak, bídně si zařídil zase poustevnu, ale kostelík obnoviti nemohl, neb lid sveden byv od pánů svých, stal se většinou husitským. Poněvadž v Drahově žádného plebána více nebylo, lid okolní, pokud víře věrným zůstal, scházel se ve svatyni Mariánské v Drahově, kterou si Hodislav zase byl upravil.
Právě toho času, když lid katolický nejvíce postrádal zázračné sošky Matky Boží Drahovské, našel ji pasák na pastvišti Drahovském v trní. Chlapec oznámil to doma a hned radostně zvěst roznesla se po Drahově a celém okolí. Lid se sbíhal k trní a slzami v očích pln radosti uctíval tam svou Matku Boží Drahovskou. Poustevník Hodislav, dozvěděv se o této radostné události, s chvátáním přišed ze Vřesné, s největší slávou přenesl zázračnou sošku zase do stánku Marianského do Drahova, kam lid počal se v davech scházeti a Rodičku Boží Drahovskou též „trnovou“ nazývati.*)
V těch dobách zuřily právě nejvíce války husitské. Táboři často do okolí Drahovského na zboží pánů z Rožmberka činili vpády vše ničíce a pustošíce.
Lid katolický v okolí nemaje žádných duchovních katolických, volal Hodislava, poustevníka vřesenského, aby jim pobožnost vykonával. Hodislav docházel často, zvláště o svátcích, v neděli a každou sobotu ze své poustevny do svatyně marianské v Drahově, kde lid k stálosti u víře vybízel, pobožnosti vykonával a Rodičku Boží Drahovskou prosil, aby ctitelů svých neopouštěla a nedala zahynouti víře svatováclavské.
Když již sestaral, bydlíval v Drahově; lid považoval jej za světce. Sám předpověděl si čas svého úmrtí a když jedenkráte vykonával pobožnost na stupních oltáře, klesl před soškou Rodičky Boží Drahovské a dokonal život svůj v její svatyni. Lid pravověrný s pláčem pochoval jej na hřbitově u svatyně po pravé cestě hlavního oltáře.
Od té doby vystřídalo se více poustevníků na Vřesenské poustce. Všichni Bohu sloužili a v Drahovské svatyni ctitelům marianským pobožnosti vykonávali.
Však po čase na to počalo se po Čechách šířiti luteránství, víra to německá. Staří husité, kteří víru svou mečem a ohněm tak krutě hájili, zapomněli brzo na víru svou a stali se luterány. Zvláště šlechta česká větším přilnula k víře nové. Za tehdejších dob vládli statkem Vřesenským páni Vrchotičtí z Loutkova, kteří přiznávajíce se k víře luteránské, dali spustlý kostelík Proměnění Páně u poustevny obnoviti a zaříditi, ale povolávali tam predikanta buďto z Jindřichova Hradce nebo z Tábora, aby jim protestantské služby Boží konal.
Nejčastěji přicházel predikant Mrňávek z Tábora, který se psával „Bruccelius“, a se všemožně staral, aby katolíky z okolí, kteří své staré víře věrnými zůstali, víře cizí získal. Chodil od domu k domu, všude tupil víru starou svatováclavskou a vychvaloval víru novou luteránskou, německou. Jej doprovázeli drábové pánů Vrchotockých a vyhrožovali všem tresty a vězením, kde by nepřistoupili k víře nové.
Však věrní katolíci nedali se nástrahami jeho získat, nehrozili se trestů; co nejvíce varovali se všichni protestanského kostelíka ve Vřesné a putovali do Drahova k Rodičce Boží, kde ve víře a úctě Marianské se utužovali; tak kostelík Vřesenský byl stánkem luteránství a marianský kostel v Drahově byl svatyní katolíkův. Luterané nenáviděli katolíky, kteří se ubírali do Drahova, a katolíci stranili se luteranů, kteří se zase scházeli ve Vřesné.
Toho času byl poustevníkem Vřesenské poustky Jiřík Bolechovec, bratr kláštera augustianského v Třeboni. I ten docházíval do svatyně marianské v Drahově a konával tam katolíkům pobožnosti. Toho času manželka predikanta Mrňávka, ošklivá to Háta, kteréž pro její ohyzdnou tvář lidé „babo“ přezdívali, učinila sobě žert, že se na tu modlu katolickou do Drahova půjde podívat. Přišedši do chrámu a vidouc sošku marianskou, jak rodička Boží nahého Ježíška na ruce drží, zle potupila Matku Boží, posměšně volajíc: „Já ti pro nahého Ježíška na košilku napředu.“ Rouhavá ústa náhlá smrt zavřela: Háta klesla mrtvá k zemi. Od té doby vídávali lidé „bábu“ na hrázi rybníka Hraničníka přísti. Tak povstala pověst o „bábě“,
jež na hrázi Hraničníka až do soudného dne přísti bude, kterážto pověst až do dnešního dne se udržela.
Pan Vrchotický z Loutkova zapovídal poustevníku do Drahova docházeti a pobožnosti tam konati. Zvláště predikant Mrňávek když pozoroval, že lid okolní více jest nakloněnn poustevníku nežli jemu, umyslil sobě poustevníka zničiti aneb odstraniti, věda dobře, že lid okolní dříve zcela se k luteránství nenakloní. Umluvil se s panem Albrechtem Vrchotickým, že poustevníka Jiříka přepadnou v lese mezi Drahovem a Vřesnou, až půde do Drahova pobožnost konat. Pan Albrecht Vrchotický poslal čeleď svou v tu stranu, aby ho vyčíhali, zajali a tak z krajiny té byl odstraněn. Když přicházel poustevník Jiřík do lesa, vyřítila se naň panská čeleď s predikantem Mrňávkemn. Však dive divoucí ! Na stromě nad hlavou poustevníkovou uzřeli najednou velkou záři a v ní Boží Rodičku Drahovskou, která zákeřníkům hrozila a je varovala. Panská čeleď i predikant stáli jako zkamenělí. Když se vzpamatovali, rozprchli se, a predikant Mrňávek nikdy více již se neukázal ve Vřesné. Pravilo se o něm, že odpřísáhl se víry luteránské a stal se katolíkem. Les, kde se zjevila Rodička Boží Drahovská, jmenuje se „Soušová.“ Na místě tohoto zjevení obrázek Rodičky Boží stále seudržuje; když starý pán sejde, dají tam ctitelé marianští vždy jiný, nový.
Pověst o zjevení tom roznesla se brzo po celém okolí, i do blízkých měst Veselí, Soběslavě a Řečice.