Jdi na obsah Jdi na menu
 

Ikona Svaté rodiny

6. 3. 2014

IKONA SVATÉ RODINY Z NAZARETU

 

kikkottissa.jpg V říjnu 1997 jsme byli v Církvi svědky velmi důležité události. V Rio de Janeiro se uskutečnilo světové setkání rodin se Svatým otcem Janem Pavlem II. Toto setkání bylo významnou pomocí při záchraně dnešních manželství a rodin, které jsou dnes nejdůležitějším terčem útoku Zlého. Svatý otec soustavně poukazuje na to, že dnešní svět se nachází v období krize autority, a to nejen ve společnosti, ale i v Církvi a nejvíce v rodině. Říká, že ďábel útočí na rodinu tím, že chce zničit obraz Boha v ženě, protože z ní, tak jako z Boha, vychází život, ale chce zničit i obraz Boha v otci, který svou zodpovědností a starostí o rodinu představuje Boha Otce. Proto obnova společnosti přijde jen skrze obnovu Církve, obnova Církve skrze obnovu rodiny a rodina se obnoví jen skrze obnovu těchto dvou klíčových osob. Kardinál Alfonso Lopez Trujillo, předseda Papežské rady pro rodinu, požádal před vzpomínaným setkáním v Brazílii španělského malíře Kika Argűella, aby namaloval pro tuto příležitost ikonu, která by zdůrazňovala význam rodiny v Církvi a zejména postavu otce v rodině, Autor nejprve hledal motiv pro namalování ikony. Byl inspirován freskou z nějakého chrámu, která znázorňovala útěk Nazaretské rodiny do Egypta. Proto se malíř rozhodl namalovat ikonu Svaté Rodiny „na cestě“, jak putuje ze svátků z Jeruzaléma, tehdy, když měl Ježíš dvanáct let. U Hebrejů, když chlapec dovršil třináctý rok života, byl považován za dospělého a mohl od tohoto věku číst Tóru v synagoze. Proto dvanáctiletý Ježíš na ikoně představuje dospívajícího člověka.

            Z tradičních ikon jsme zvyklí, že Ježíš je v náručí matky. Zde vidíme porušení tohoto ikonopiseckého pravidla, ale jen na úkor toho, aby do popředí vystoupil rodinný duch. Ježíš je umístěný na ramennou otce, čímž se zvýraznila úloha otce při dospívání dětí, že otec má být pro své dítě oporou, hlavně tehdy, když přichází problémy v dospívání. Porušování této zásady zapříčiňuje vážná zranění u dítěte, které si potom odnáší do života. Proto je důležité, aby otec věnoval hodně času svým dospívajícím dětem a „neposílal je se vším za mámou“. Pokud otci opravdu záleží na výchově, potom hodně času stráví v rodině a ne v práci, to znamená, že po skončení pracovní doby se jde věnovat rodině a nepřináší si práci domů. Při dospívání se začínají objevovat první vážné problémy a krize. Na ikoně vidíme, jak otec pevně, oběma rukama, drží svého syna za nohy a tím je jakoby řečeno, že otec je ten, který řídí kroky svého syna. V období dospívání má dítě cítit podporu právě ze strany otce, který má vysvětlovat svému dítěti, že krize jsou potřeba pro jeho růst ve víře. Úloha otce není ulehčovat život dítěte tím, že ho naučí obcházet problémy, ale že ho povzbudí a řekne mu: „Neboj se, je to pro tebe dobré. Bůh ví, proč to dovolil a bude ti pomáhat“, a tím upře pozornost dítěte k Bohu, když bude v krizi. Podobně i apoštol Jakub povzbuzuje své bratry: „Bratři moji, za tu největší radost pokládejte to, když jste vystaveni všemožným zkouškám. Vždyť víte: je-li řádně vyzkoušena, plodí vaše víra stálost;“ (Jak 1,2-3).

            Pevným držením rukou otce je naznačené další důležité pravidlo, že otec v rodině je představitelem Zákona a vykonavatelem moci. Bůh svěřil zodpověd­nost za manželství a rodinu muži. Již v ráji vidíme tento záměr Boha, když po hříchu, který třebaže první spáchala žena, Bůh volá k zodpovědnosti muže: „Bůh Jahve zavolal na člověka a řekl: „Kde jsi?“ (Gen 3,9). A co se děje po hříchu tenkrát, když muž ztratí Božího Ducha? Muž se chce zbavit odpovědnosti a shazuje ji na ženu. „Člověk odpověděl: To žena, kterou jsi mi dal za družku, mi dala z toho stromu a já jsem jedl!“ (Gen 3,12). A toto se děje v každém manželství, když muž ztratí Ducha. Zříká se své odpovědnosti. Žena odmítá prokletí hříchu, které jí Bůh oznámil: „… a on bude nad tebou vládnout.“ (Gen 3,16), a velmi ráda přijímá na sebe zodpovědnost. Proto v mnoha rodinách je muž „pod pantoflem“, to je, že o všem v domácnosti rozhoduje žena. O to, kde se bude bydlet, jak bude zařízený byt, kdo si má co obléci, kdy je potřeba se modlit, jít na mši, jít ke zpovědi…, to všechno kontroluje a řídí žena. Možná by se nyní nejedna žena zeptala: „A co mám dělat, když on není organizační typ,…je flegmatik,… je líný,… je nezodpovědný?“ Odpověď na tuto otázku najdeme na ikoně, když si všimneme postavy Marie.

            Když muž se chce zbavit své odpovědnosti a vhodit ji na ženu, řešením není to, aby ji žena převzala na sebe a přebrala kormidlo velení v rodině. Ale řešením je, aby žena „vrátila zpět“ tuto zodpovědnost manželovi. Žena má pomáhat muži být zodpovědný a ne přebírat zodpovědnost na sebe. Muž lehce podlehne pokušení, které mu namluvil ďábel v ráji, že se mu bude „lehčeji“ žít, když ze sebe shodí odpovědnost na ženu. Ale toto je lež. Pravda je taková, že muž trpí, když v rodině vládne žena. A aby tolik netrpěl, co udělá? Když vidí, že mu žena ukradla autoritu, už nemá v rodině co dělat a „jde na pivo nebo na houby“, a potom si žena stěžuje, že je doma sama. Muž se nikdy nebude dělit se ženou o svou autoritu. Ale žena, která má v sobě Ducha Svatého nebere muži autoritu, ani ho neshazuje před dětmi. V čem je problém? Vidíme, že v mnoha rodinách žena je ta, která vaří, pere, žehlí, uklízí, víc se modlí, víc se zpovídá, víc se věnuje dětem. Na druhé straně vidíme, že manžel je někdy hrubý, vulgární, egoista, chodí pozdě, rád si vypije, málo je doma, nechce se modlit ani zpovídat. Je pravda, že v mnoha dnešních rodinách a manželstvích postava ženy je obrazem ctnosti a postava muže je obrazem slabosti. Ale odvahu manželé. Pro to není potřeba se hned rozvádět, neboť přesně tak to fungovalo i v Nazaretské rodině. Žena – Maria, je také obrazem všech ctností. Oproti muži byla dokonalejší, vždyť byla neposkvrněně počatá a uchráněna od dědičného hříchu, byla plná milosti (tak ji oslovil anděl při Zvěstování), po skončení pozemského života byla vzata s tělem i duší do nebe. Její manžel se zdaleka nemohl s ní srovnávat, ba naopak, vidíme, že pochyboval o Marii, chtěl ji tajně propustit a až do doby než ho anděl povzbudil, neměl k Marii důvěru (srov. Mt 1,20). A přece se tato rodina nerozpadla, třebaže muž byl slabší. Maria vždy a za každých okolností poslouchá, neboli podporuje autoritu (třebaže i) „slabého muže“.

            Tato rodina, co se týká lidského pohledu, nebyla v ničem zvláštnější než jsou dnešní rodiny. Proto Bůh mohl dát tento žido-křesťanský model rodiny jako vzor pro dnešní rodiny. Rozdíl je možná jen v jednom. V této rodině vládl Boží Duch. Ale tímto Duchem mohou být naplněny i naše rodiny.

            Písmo Svaté zaznamenává dialog mezi Bohem a Marii ve chvíli Zvěstování. Když Marie byla zasnoubena s Josefem, vyslovuje své „staň se“, vytváří se Nazaretská rodina. Od této chvíle jakoby Bůh přestal komunikovat se ženou a komunikuje v rodině jakoby „jen“ s otcem. I když v této rodině byla „dokonalejší bytost“ žena, všimněme si, jak Bůh všechno organizování rodiny chce dělat skrze muže. „Když odešli, hle, Josefovi se zjevuje ve snu Anděl Páně a říká mu: „Vstaň, vezmi dítě  a jeho matku a uprchni do Egypta; a zůstaň tam, dokud ti neřeknu…Vstal, vzal v noci dítě a jeho matku a uchýlil se do Egypta (Mt 2,13-14), dále „Když Herodes už nežil, tu se Anděl Páně zjevuje Josefovi ve snu v Egyptě a říká mu: „Vstaň, vezmi dítě i jeho matku a vydej se na cestu do izraelské země…Vstal, vzal dítě i jeho matku a vrátil se do izraelské země.“ (Mt 2,19-21). Dále: „Když se však dověděl, že nad Judskem vládne namísto svého otce Heroda Archealos, bál se tam jít; po výstraze ve snu se uchýlil do galilejského kraje a usadil se ve městě zvaném Nazaret…(Mt 2,22-23). Ani tenkrát, když se muž v rodině jeví jako slabší, jeho úloha při výchově dětí, ochraně rodiny a její organizování se nemá přenášet na matku. Maria tenkrát, když Josef rozhodne kam se půjde, nezačíná vyjmenovávat své priority před manželem, aby prosadila svůj názor. Zkuste si jen představit, kdyby Maria zareagovala takto: „Já jsem neposkvrněně počatá a proto ty mi nebudeš rozkazovat co mám dělat s tímto dítětem. Ty jsi o mně pochyboval, ne já o tobě! Nikam nejdu!“ Asi tak reaguje žena, která nemá v sobě Božího Ducha. Ale Písmo Svaté poukazuje na to, že když Josef řekl: „Maria, balíme kufry, bereme dítě a vracíme se nazpět“, Maria mu nevyčítala, že ztratil rozum. A když Josef po dobu cesty změnil plán, Maria se nevzbouřila. Proto manžel dříve než vyřkne nějaké rozhodnutí, má se poradit s Bohem a až potom říci své rozhodnutí manželce. Josef také všechna rozhodnutí při organizování rodiny dělá po rozhovoru s Bohem. A  toto žena velmi dobře vycítí, zda muž rozhoduje jako egoista, nebo je jeho rozhodnutí řízené Božím Duchem. Když má žena poslechnout egoistu, má velké problémy s poslušností. Ale když vidí, že muž rozhoduje z Boží vůle, tehdy je šťastná, že může poslechnout svého manžela. Proto muž svou pokorou při rozhodování může velmi pomoci manželce s poslušností. Na druhé straně žena svou bezvýhradnou poslušností pomáhá muži budovat pocit zodpovědnosti. Ale k tomu, aby manželka mohla takto reagovat je důležité, aby se otec, když o něčem v rodině rozhoduje, poradil s Bohem. Proto je v rodině důležitá modlitba. Na ikoně jsou všechny tyto postoje Marie vyjádřeny skloněnou hlavou jako znak podřízenosti manželovi a natažené ruce, které jsou znakem odevzdanosti do Boží vůle. Každá křesťanská žena může s nadějí očekávat vyplnění Božího slova: „tak naučí mladší ženy, aby milovaly svého muže i své děti, byly zdrženlivé, cudné, dbalé domácnosti, dobrotivé, poddané svému manželovi, tak aby nebylo tupeno Boží slovo.“
(Tit 2,4-5).

            Je důležité, když o něčem v rodině rozhodne otec, aby žena podpořila otcovo slovo před dětmi. Když otec řekne synovi, že může zůstat venku do osmé, co udělá syn? Jde za mámou a vyjednává s ní, zda by nemohl zůstat déle. Místo toho, aby máma podpořila otcovo slovo, zruší nařízení otce a dovolí synovi být venku déle s tím, že to už otci nějak vysvětlí. Když za ní syn přijde vyjednávat, má se vždy zeptat syna na názor otce: „Co ti řekl otec? Pokud chceš být venku déle, jdi a dohodni se s otcem. Já nemohu měnit otcovo rozhodnutí.“ Proč je tento princip jednání tak důležitý? Neboť tak dítě vidí jednotu manželů. Vidí, že rodiče jsou jedno tělo a jeden duch, tak jak je k tomu vybízí Svatý apoštol Pavel: „ve vší pokoře, mírnosti a trpělivosti se navzájem s láskou snášejte; oním poutem, jímž je pokoj, se snažte uchovat jednotu Ducha. Je pouze jedno Tělo a jeden Duch, tak jako cílem povolání, jehož se vám dostalo, je pouze jedna naděje;“ (Ef 4,2-4). Tato manželská jednota je pro dítě vnějším znakem, který mu dává víru a je důkazem Boží lásky a věčného života. „já v nich a ty ve mně, aby byli dokonalí v jednotě a aby svět poznal, že ty jsi mě poslal a že sis je zamiloval, jako sis zamiloval mne.“ (Jan 17,23). V mnoha rodinách matka, aby si získala náklonnost svých dětí, dokáže bojovat jednou hroznou zbraní. Začne svým dětem říkat o chybách otce, jaký měla s otcem těžký život. Nikdo nepopírá, že žena může mít opravdu těžký život s mužem, ale shazovat autoritu otce před dětmi je to nejhorší co může dělat. Později se jí to může velmi vymstít a zboří se jí celý svět. V mnoha rodinách si manželé chtějí řešit svoje manželské problémy skrze děti a to tak, že dětem říkají o chybách svého partnera. Ale tady cesta nevede. Tak se problém nevyřeší.

            I když Ježíš je na ikoně umístěný na ramennou Josefa – otce, jeho pohled je nasměrovaný na matku. Tím je naznačena harmonie při výchově. Otec je ten, kdo může mít i fyzický kontakt při výchově (Josef se dotýká Ježíše), ale matka je ta, která má mít citový vztah k dítěti. Její slova k dítěti mají být laskavá. Na ikoně je to naznačeno tím, že jediný kontakt mezi matkou a dítětem je Boží Slovo, které v sobě nese náboj milostného psaní. (Na ikoně Maria odevzdává Ježíši svitek Božího Slova). Bylo by špatnou katechezí (zlým vnějším znakem), kdyby dítě bylo udeřeno tou stejnou rukou, která mu vaří, pere, obléká a koupe ho. V některých křesťanských rodinách je krásný zvyk, že děti se po obědě nejen pomodlí a poděkují, ale mámě políbí ruku. Nejde o to, aby se to povinně zavedlo do rodin, ale aby si máma hlouběji uvědomila poslání svých rukou v rodině. Proto máma nemá trestat, ale ponechat vykonávání moci otci.

            Matka se má starat o citový rozvoj a to hlavně tím, že nevychovává dítě neuroticky. Samotný fakt ztráty Ježíše, který se stal tehdy, když se rodina vracela z Jeruzaléma, poukazuje na vlastní svobodu, kterou rodiče darovali při výchově Ježíšovi. „Jakmile ty dny uplynuly, oni se odtud vraceli a chlapec Ježíš zůstal bez vědomí svých rodičů v Jeruzalémě. V domnění, že je někde  ve výpravě, ušli den cesty a pak ho začali hledat mezi svými příbuznými a známými. Když ho nenašli, vrátili se do Jeruzaléma a stále ho hledali. A stalo se, že ho po třech dnech našli v Chrámě; seděl uprostřed učitelů, poslouchal je a kladl jim otázky.“ (Lk, 43-46). Toto je důkaz, že Ježíš nebyl v rodině terorizovaný. Na tomto příkladu vidíme, že tito rodiče nepovažují dítě za své vlastnictví, ale za dar od Boha a že Bůh je ten, v jehož rukou je život jejich dítěte. Jedním z největších darů, který má dostat dítě při výchově, je právě dar svobody. Podívejme se kolik neurózy a stresu zažívají dnešní děti v rodině. Kvůli pěkně zařízenému bytu soustavně musí poslouchat jen – „nechej to!“. Ze školy nesmí přinést špatnou známku, protože rodiče z něj chtějí mít „ajnštajna“ a protože musí být oblečeno vždy „in“, musí vždy obcházet všechny louže. Ale děti se nevychovávají tím, že rodiče dostanou „pedagogický záchvat“. Děti se vychovávají postoji rodičů. Ale pozor! Dítě má cítit přísnost výchovy. Písmo Svaté to doporučuje na mnoha místech. „A vy, rodiče, nepopuzujte své děti ke hněvu, ale užívejte při jejich výchově trestů a napomínání, jaké vycházejí z vnuknutí Páně.“ (Ef 6,4), (porovnej další Žid 12,5-11; Sir 30,1-13; Př 13,24; 23,13-14; 3,12; 19,18). Zajímavé je, že se zde nikde nevzpomíná, aby matka byla takto přísná. Tento svět jde proti tomuto duchu výchovy, když se v některých státech přijímají zákony, že dítě může udat své rodiče, když jsou přísní. Ale je jisté, že pokud dítě zakouší lásku rodičů, tehdy snese i přísnost.

            Možná nejzajímavějším prvkem celé ikony je Josefova tvář. Autor záměrně použil motiv z Turínského plátna, aby zdůraznil poslání otce v křesťanské rodině. Na tváři z Turínského plátna se vyplnilo Izaiášovo proroctví: „Viděli jsme ho, ale byl tak nevzhledný, že jsme po něm nedychtili. Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolestí, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili. Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen. Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni. Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech. Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel; jako beránek vedený na porážku, jako ovce před střihači zůstal němý, ústa neotevřel. Byl zadržen a vzat na soud. Kdopak pomyslí na jeho pokolení? Vždyť byl vyťat ze země živých, raněn pro nevěrnost mého lidu. Byl mu dán hrob se svévolníky, s boháčem smrt našel, ačkoli se nedopustil násilí a v jeho ústech nebylo lsti. Ale Hospodinovou vůli bylo zkrušit ho nemocí, aby položil svůj život v oběť za vinu. Spatří potomstvo, bude dlouho živ a zdárně vykoná vůli Hospodinovu. Zbaven svého trápení spatří světlo, nasytí se dny. Tím, co zakusil, získá můj spravedlivý služebník spravedlnost mnohým; jejich nepravosti on na sebe vezme. Proto mu dávám podíl mezi mnohými a s četnými bude dělit kořit za to, že vydal sám sebe na smrt a byl počten mezi nevěrníky. On nesl hřích mnohých, Bůh jej postihl místo nevěrných (Iz 53,2b-12).  Toto proroctví je celé vyplněno na tváři Ježíše Krista, kterou známe z Turínského plátna. Na této tváři je vidět láska Boha k lidem. Proto, aby se na Ježíši mohlo vyplnit toto proroctví, i On se potřeboval dívat dennodenně na laskavou tvář Nebeského Otce. A kde jinde ji měl vidět, kde jinde se měl naučit tímto postojům, když ne na tváři svého pozemského otce Josefa? Je to tvář plná něžnosti, milosrdenství, oběti a lásky. Je důležité, aby děti v rodině viděli na tváři svého otce tvář Služebníka Jahveho, aby viděli otce, který svou častou přítomností v rodině pro ně ztrácí život. Od otce se děti mají učit postojům Služebníka Jahveho.

            Není zanedbatelná doba, kterou prožil Ježíš Kristus v této rodině. Celých 30 let rodiče připravovali svými postoji víry svého syna na splnění poslání, kvůli kterému přišel na tento svět. Toto je úloha dnešních rodičů. Dítě se na své poslání připraví dobře tehdy, když v rodině uvidí, že „…hlavou každého muže je Kristus; hlavou ženy je muž…“ (1 Kor 11,3).

            K tomu, aby se muž mohl učit postojům Služebníka Jahveho, dal Bůh muži ženu jako pomocnici. “Mužové, milujte své ženy tak, jako si Kristus zamiloval Církev: vydal se za ni, aby ji posvětil tím, že ji očistil koupelí ve vodě, kterou doprovází slovo; On ji totiž před sebe chtěl předvést jako zcela zářící, bez úhony i bez vrásky, a bez čehokoli podobného, ale svatou a neposkvrněnou. Stejně tak mají muži milovat své ženy jako své vlastní tělo. Milovat svou ženu znamená milovat sebe samého.“ (Ef 5,25-28). Vidíme, že skrze manželku se může manžel učit „být něžný.“

            V postavě Josefa na ikoně si můžeme všimnout harmonii mezi sílou a něžností, která je přirozená u muže tehdy, když má muž v sobě Božího Ducha. Josefova síla, rozhodnost, přísnost je znázorněná na ikoně v rukou a jeho pokora, ztrácení života, něžnost a milosrdenství je znázorněno na tváři. V postavě otce – Josefa se naplňuje výrok jednoho východního Otce pouště: „Když máš moc, projevuj ji jen navenek, ale ve svém nitru se považuj za sluhu a nejhoršího ze všech.“ Pokud muži chybí něžnost (tvář na této ikoně) – je v rodině despota. Pokud mu chybí síla (ruce na této ikoně) – může se to projevit v nějakých zženštilých sklonech. Mnoho mužů dnes ztrácí svou mužskou identitu. Muž musí bojovat o svou mužnost, nebo o ni může lehce přijít. Útoky démona jsou dnes opravdu silné. Na druhé straně se nedá autorita vybojovat křikem a hrubostí. Muži odvahu! Bůh vám chce dávat svého Ducha a upevnit ve vás tu autoritu, která je pro muže v Božím plánu.

            Jedním ze znaků při posuzování, zda jde o pravou ikonu je to, že ikona má být pojmenovaná, to je, má na ní být název toho co znázorňuje. Na této ikoně kromě iniciál Panny Marie a Ježíše Krista je ještě jeden nápis, který splňuje toto ikonopisecké kritérium, a zároveň potvrzuje krásnou myšlenku o poslání každé ikony, že ikona je oknem do nebe, a při pohledu na ni můžeš dostávat život věčný. Na svitku, který drží Maria v ruce a který odevzdává Synovi je napsáno: „Duch Páně je nade mnou, protože mě pomazal…“ (Lk 4,18). Tento nápis vlastně mluví o tom, co je na této ikoně. Na ikoně je žena, která je pomazána Duchem Svatým k tomu, aby budovala autoritu svého manžela a uměla dávat svobodu svému dítěti. Je tam manžel, který je pomazaný Duchem Svatým k tomu, aby vzal na sebe v pokoře zodpovědnost za celou rodinu. Je tam dítě, které je pomazáno Duchem Svatým k tomu, aby mělo v úctě svého otce a matku a je spokojené s výchovou.

            Tato slova jsou zároveň ta, která Ježíš Kristus přečetl v synagoze a za kterými dodal: “Tu jim začal říkat: „Dnes se naplnilo to místo z Písma, které jste slyšeli na vlastní uši.““ (Lk 4,21). Věřím, že při pohledu na tuto ikonu se také splní toto slovo, že i ty, který se na ni díváš a necháš se jí katechizovat, můžeš být pomazaný Duchem Svatým a být propuštěný na svobodu od hříchu. Problémy v rodině a v manželství nastanou jen tenkrát, když se odkloníme od tohoto modelu křesťanské rodiny.

            Co můžeš ty nyní dělat?

            Pokud jsi manžel, pros o Ducha Svatého, který ti chce pomáhat znovu přijmout odpovědnost za rodinu a bude ti pomáhat vykonávat moc s pokorou a láskou.

            Pokud jsi manželka, pros o Ducha Svatého, který tě může uschopnit, tak jako Marii, budovat autoritu muže v sebe samého, jako i autoritu otce ve tvých dětech.

            A dítěti chce Duch Svatý pomoci v poslušnosti k rodičům, k vděčnosti za výchovu a starost, a tím podporovat harmonii mezi rodiči.

            Tato ikona byla odevzdána Svatému otci Janu Pavlovi II., i s katechezí. Kiko říkal, že Papež je tímto Josefem, který plní na tomto světě úlohu Služebníka Jahveho, protože vidíme, že on pro nás ztrácí život, neboť odvážně jde proti duchu tohoto světa. On je v současné době ten, který nese mládež na svých ramennou, o něho se může mládež dnes opřít, když se ocitne v krizi. On je ten, který miluje nevěstu Církev tak, jak Josef miluje svou nevěstu Marii. Kéž by Církev odpovídala v duchu této ikony, postojem Panny Marie: poslušná Papeži a odevzdaná do Boží vůle.

                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                          

Poznámka:

Citáty použity z Jeruzalémské Bible